Pokračujeme v rozhovorech. Tentokrát jsem na řadě, jako poslední hráčka ve Španělsku. Poprosila jsem kamarádku, aby mi položila pár otázek, tak tady to je. V České republice působím v týmu HC Hostivař. Nyní hraji v týmu UNIVERSIDAD DE SEVILLA. 

Moni víme, že jsi měla počáteční problémy se do ciziny dostat, co se stalo?

Zpočátku jsem měla do ciziny odjet s Klárou Hanzlovou. Z toho sešlo pravděpodobně z toho důvodu, že jsme vždy hledaly nějaký tým, kde by nás vzaly obě dvě a skoro všechny týmy až na jeden nám odpověděly, že mohou vzít jen jednu a vždy to byla ta, která tomu trenérovi napsala jako první. Na výběr jsme měly (obě) jen z týmu v Belgii, který hrál druhou ligu. Zjistila jsem si o tom klubu pár informací a rozhodla jsem se, že tam nechci, Klárka se poté rozhodla do tohoto týmu odjet s Barborou Polcarovou.

Na konci července už jsem měla vážné obavy, že nikam neodjedu. Pak se ale na našich hostivařských fb  stránkách objevil příspěvek od španělského trenéra z týmu Alcala la Real. Ihned jsem ho zkontaktovala, poslala jsem informace o mně i o Klárce. Zase to dopadlo tak, že mohl vzít jen jednu útočnici, protože jak jsem se později dozvěděla, už měl doplněný tým právě Renatou Capouchovou a Barborou Čechákovou. A tak jsem kývla. Týden před odletem mi ale poslal pro mě velmi nepříjemnou zprávu, že mu jedna z dobrých obránkyň odjede studovat a že za ní musí najít náhradu. Ještě mi chvilku dával naději, že třeba ta hráčka nikam neodjede, ale odjela a on musel najít obránkyni. A tak jsem já jako útočník vypadla ze hry, protože už na mě neměl klub peníze. Když už bylo vše jasné tak jsem se ho zeptala, zda nezná nějakého trenéra, který hledá hráčky. Naštěstí se zná osobně právě s trenérem ze Sevilly a tak jsem tady.

Jak se ti líbí náhradní tým? Jaký je trenér a co tvoje spoluhráčky?

Náhradní tým mi vyhovuje. Nehraji tady sice nejvyšší španělskou ligu ale pro první „angažmá“ v zahraničí mi to stačí a vyhovuje. Liga je přeci jenom kvalitnější než česká a kdo ví, třeba do té nejvyšší zavítám později, určitě bych to chtěla někdy zkusit, je to opravdu o level výše. Moje spoluhráčky jsou na mě hodné a docela rychle si mne oblíbily což je skvělý. Cítím se pak lépe a není mi tu smutno.   Musím se přiznat, že ze začátku jsem si myslela, že tu umřu a chtěla jsem jet domů. Všude jen španělský jazyk, první trénink a můj první přátelský zápas mi také nevyšel podle představ. Spíše jsem tam holkám překážela, nežli pomáhala. O trenérovi bych řekla asi hlavně to, že sice v průběhu zápasu docela křičí, ale po zápase je milý a snaží se chválit a ihned vysvětlit co jsme dělaly špatně a co dobře. Jeho přístup k hráčkám je dobrý a hodně mi to pomáhá.

Zatím jste neprohráli ani zápas, jak se vám to povedlo a pojedete takhle až do konce? 

Jak se nám to povedlo tak to vážně nemám tušení. S týmy s kterými jsme hráli jako první se hodně zlepšily a myslím, že druhá část sezóny už nebude tak „lehká“. Většinu zápasu jsme vyhráli s výsledky okolo 3:0, takže můžeme být spokojené my, trenér i fanoušci. Nejtěžší pro nás byl tento víkend, kdy jsme hráli v Madridu v sobotu i v neděli. V neděli byl pro nás ten nejdůležitější zápas a ten jsme také vyhrály, i když začátek zápasu byl hodně, hodně vyrovnaný.

Jak často máte tréninky, jsou oproti tréninkům v Hostivaři náročnější? 

Tréninky máme každý den kromě pondělí. My co jsme tu jako „cizinky“ máme každé ráno zase kromě pondělí posilovnu. Poté můžeme jít do vířivky, páry, sauny či bazénu. Když hrajeme doma, tak máme trénink i v sobotu. Myslela jsem, že zde na trénincích budu umírat, ale není to tak. Tréninky nejsou tak moc náročné a nejvíce se zadýchám hlavně přitom, když hrajeme zápas proti sobě. To je hodně rozdílné oproti tréninku v Hostivaři. Když hrajeme totiž zápas proti sobě v Hostivaři tak se to skoro nikdy nebere vážně a tady se každý snaží jako v zápase. To mi vyhovuje. Fyzický trénink jsme měly snad jen dvakrát a nerozumím tomu, kde ty holky z obrany berou fyzičku na to vydržet celý zápas bez střídání. V Hostivaři máme aspoň běhací tréninky. Někdy si tu zaběhám v posilovně, ale pak mě hodně bolí nohy, a když máme každý den trénink tak ta regenerace není tak snadná.

A jak se ti líbí v Seville? A co ti nejvíc chybí?

Sevilla jako taková se mi líbí moc. Centrum je moc hezké a není ani tak daleko od našeho bytu. Nejvíc mi chybí můj pes a samozřejmě rodina. Hned na třetím místě je jídlo – brambůrky a takové ty prasárničky. Bydlím se třemi spolubydlícími, dvě hráčky z Urugvaje a s jednou hráčku z Argentiny – všechny jsou starší jak já a tak mají o jídle jiný názor a také se stravují úplně jinak. Takže jakmile si tu koupím čokoládu anebo donuty či tak něco tak na mě koukají jak na “blázna”. Jsem hodně velký jedlík, takže jim dlouho trvalo než si zvykly na to, že si třeba dvakrát přidám :)

Domů už se těším. Holky jsou ale v pohodě. Ze začátku mi hodně pomáhaly a všechno mi postupně vysvětlovaly co a jak. Taky se mě snaží někdy učit španělsky ale je to hodně těžký a nebaví mě to, takže když se mi smějí, tak je učím česky. To zas nebaví je. Hostivařský tým už mi taky chybí. Ještě, že se už brzo uvidíme