DOSTALY JSME ÚKOL!
Před dvěma měsíci, by žádnou z nás nenapadlo, že bude součástí skvělého, úspěšného týmu. Po tomto turnaji každá z nás nazve náš tým do 21 let týmem snů, nejenom kvůli tomu, že máme společné stříbrné medaile, ale hlavně kvůli tomu, že jsme tým nejen na hřišti, ale i mimo něj!
A jak tento tým vznikl a jaká byla naše cesta za evropským hokejovým úspěchem? Čtěte dál!

Hned na prvním reprezentačním tréninku, který byl v prosinci, musel mít náš trenér Chris Faust jasno, které hráčky budou hrát letošní Mistrovství Evropy v Praze. Jeho volba vycházela ze zkušeností, které měl z loňského ME v Rusku, kde jsme získaly a stříbro a z ligových zápasů, které sledoval. Volba byla jasná a tak dvanáctičlenný tým vyrazil o vánočních prázdninách trénovat do německého Mannheimu, kde jsme strávily dva dny, během kterých jsme si vysvětlily herní systém a začaly budovat tým. Naší první a také poslední zkouškou byl turnaj v německém Boblingenu, kde jsme sehrály několik zápasů, snažily se zdokonalit systém a vzájemně se sehrát. Příprava nebyla dlouhá a od mistrovství Evropy nás dělil jediný trénink, který se konal týden před mistrovstvím. Jeho úkolem bylo si zvyknout na povrch v hale, dopilovat rohy a vzájemně si dodat sebevědomí. A tak jsme mohly vstoupit do turnaje s tím, že příprava sice nebyla velká, ale během ní jsme získaly spoustu zkušeností, které musíme využít. A s tím jsme vstoupily do turnaje.
Nastoupily s obrovským respektem ke všem týmům. Pořádně jsme nevěděly, co od soupeřek čekat a jak si se vším poradíme. Příprava nebyla tak dlouhá, abychom si byly ve všem stoprocentně jisté. Myslím, že jsme překvapily nejen sebe, ale i diváky, kteří přišli ve velkém množství. Z domácího publika měla většina z nás velký strach a bylo těžké, z hlavy vyhnat nervozitu. První zápas jsme nepodaly úplně přesvědčivý výkon, ale výhra nás nakopla do dalších zápasů. Pomalu ale jistě jsme stoupaly schůdek po schůdku, a plnily si stanovené cíle. První byl postup do semifinále, který jsme si proti Švédkám zaslouženě vybojovaly. Myslíme, že naší největší zbraní byl týmový duch. Na hřišti každý nechal všechno, hrály jsme srdcem a navzájem jsme se podporovaly, jak nejvíc to šlo. Měly jsme obrovskou motivaci, celý turnaj v týmu panovala bojovná nálada a ve volném čase jsme si užily plno srandy. Heslo tohoto turnaje pro nás bylo „fight like idiots“ a myslím, že jsme to dodržely víc, než bylo vůbec možné. Velké dík zaslouží realizační tým a trenér, kteří jak říkají, byli jen navigace. Jenže ta nejlepší navigace, jakou jsme si mohly jen přát. Po prohře nás povzbudili a dodali nám sebevědomý do dalších zápasů, po těch vyhraných zápasech nás zase drželi při zemi, abychom nepodcenily další soupeřky. Každá z nás může s klidem říci, že to pro nás byl neopakovatelný zážitek, všechen strach, který jsme před nebo v průběhu turnaje měly, jsme použily jako hnací sílu, která nás dovedla až do finále. Nedovedeme si ani představit, že někdy zažijeme lepší turnaj, než byl tenhle, že poskládáme lepší tým, který bude táhnout za jeden provaz, tým, ve kterém si všichni rozumí a tým, který dokáže na hřišti nechat tolik, jako my. Prohra ve finále sice bolí a po posledním hvizdu rozhodčího máte pocit, že se vám rozpadl celý svět, ale kdo může říct, že má stříbrnou medaili z Mistrovství Evropy A divize? Slzy smutku tak po chvíli vystřídaly slzy štěstí a radosti. Tahle zkušenost nám všem pomůže do dalších zápasů a turnajů. Děkujeme všem, co nás přišli podpořit, protože tyhle medaile patří i vám, a vy, co jste nepřišli, můžete jen litovat. Nám už jen zbývá prohlížet si fotky ze zápasů a z oslav, cítit ten příjemný hřejivý pocit na srdci pokaždé, když se podíváme na medaili visící na stěně, a vzpomínat na nejlepší dny našeho života.