Kvůli navyklému stereotypu každodenního cestování metrem, autobusem či tramvají, věčného přestupování a dopravování se v davu dalších cizích lidí, nám už ani nepřipadá naše chování irelevantní. Naše nohy nás nesou zcela automaticky, vůbec nepřemýšlíme nad těmito situacemi a myšlenky nám létají úplně někde jinde. Kromě toho, že občas člověk přejede stanici, obvykle spíš ani neví, kudy jde, ale jeho nohy vědí, že tady se přestupuje, tady se nastupuje a tady vystupuje.

Když jedete v narvaném metru, chápu, že se nad tím nechce moc přemýšlet. Ale zvlášť pro ty, co je všudypřítomní nevrlí lidé vytáčejí, může být zajímavé (a dost popuzující) sledovat, jak se chovají. Toho, že se lidé cpou ke dveřím jakmile autobus opustí zastávku před tou, kde skutečně chtějí vystoupit, přestože to znamená prodrat se hromadou sotva stojících lidí, kteří s největší pravděpodobností také budou vystupovat, si všiml už asi každý.
Nezřídka také můžeme pozorovat, že spousta lidí nastoupí do metra a zastaví se hned ve dveřích, přestože za nimi chce nastoupit ještě hodně dalších lidí. Lidská sobeckost, sebestřednost a protlačování vlastních potřeb je zde více než patrná i u těch, kteří se tak třeba normálně nechovájí. Přijde jim zcela přirozené, že když budou příští stanici vystupovat, nebudou zacházet moc daleko ode dveří, když je metro narvané, aby se vůbec dostali pak ven. Ale stačilo by jen trochu zapojit ochablé mozkové buňky, aby si uvědomili, že na té příští zastávce s nimi bude vystupovat tak polovina osazenstva, a i kdyby ne, tak cestu prostě uvolní.
Když už jsme u toho prodírání se ven, zajímavý je jev, kdy se lidé (řekla bych, že častěji ženy) domnívají, že přilepením se k tyči nebo stěně uvolní cestu natolik, aby mohli všichni vystoupit. Krvavě vykoupené místo k stání si asi nechce nikdo nechat vzít… co když vystoupí, aby uvolnili cestu, a pak budou muset stát na nějakém horším místě? A nebo hůř – už se sem nevejdou nebo jim autobus dokonce ujede!! To si asi myslí, mě to taky občas napadne, ale pak mi dojde, že je to blbost. Jak praví komunistický zákon – vždycky se tam alespoň jeden člověk vejde… vždycky!!
Pokračuji v horečném držení se svého místa u tyče: Autobus je narvaný a další vlna přichází, ale vy stojíte sveřepě na svém místě a za vámi jsou dvě volné sedačky a prázdná ulička. V takové chvíli je omluvitelné pouze totální propadnutí mysli do hlubin nevnímajících. Nebo jestli se mladý člověk nechce cítit blbě, když by si měl v plném autobuse sednout… já se teda klidně blbě cítit budu a uvolním tak prostor pro ostatní.
Cestování MHD je tedy věda, to vám musím říct. Vůbec by nebylo na škodu projít nejdřív kurzem efektivního dopravování cestujících, získat psychické oprávnění a až poté být vpuštěn do tohoto zákeřného světa ostrých loktů a zpocených zátylků.