Možná si myslíte, že je jasné, kdo je autorem onoho celosvětově známého výroku. Ve skutečnosti je to omyl, omyl, kterým jsme odedávna vždy všichni krmeni. Často je přisuzován Sókratovi, někdy opravně jeho žáku Platónovi, ale jak to někdo může s určitostí tvrdit?

Ačkoliv Sókratés nám nenechal nic písemného o svém životě, Platónovo dědictví stačilo na pomoc při utváření vcelku přesné představy. Z toho lze usuzovat, že Platón byl docela slušná drbna a jen tak něco si pro sebe nenechal. Už jen to, že známe původ, datum narození, podrobnosti o rodině antického filosofického učitele, o něčem vykazuje.

Narodil se 4. června 469 v Athénách, 399 př. n. l. Otcem Sókratovým byl sochař Sofróniskos a matkou porodní bába Fainareté. Jeho povinné navštěvování školy mělo za následek defect myšlení, a tak se uchýlil navzdory svým současníkům k duševní pitvě podstaty člověka, čímž způsobil filosofickou revoluci.

Otázkou je, proč to dělal? Zřejmě měl nějaký zvláštní vztah k lidem, teda spíše k jednomu člověku. Nemohla to být jeho žena Xantipa, o které se občas také proslýchá, jaká to byla harpie, nýbrž jeho vlastní sestra. O Sókratovi se ví kde co, ale nic nenapsal. Jeho sestra byla rozenou spisovatelkou, ale ani nevíme, jak se jmenovala. Jistě to však byla úžasná žena, když dokázala ve svém bratrovi vyvolat takové prudké myšlenkové výbuchy.

Nebýt toho, že malý Sókratés vyrůstal ve společnosti přibližně stejně staré sestry, jistě by nedokázal tak dobře vycházet se svou budoucí ženou, což značí jisté schopnosti manipulace a komunikace sestřiny. Díky tomuto pravidelnému vycvičování od mala pro něj nebylo těžké zkrotit tu divokou zvěř, jak byla jeho žena obrazně označena.

Dalším důkazem, že Sókratés sám o sobě by nedokázal přežít ve světě reálných existencí, byla jeho účast ve válkách peloponéských. Ne, že by to samo o sobě dokazovalo chorobnost mysli (o čemž by se také dalo polemizovat), ale podle zdrojů z Thúkýdidových dějin chodil Sókratés jako voják bos, a to dokonce i v bitvě u Potidají, kde athénské vojsko pochodovalo přes zamrzlou řeku. Jindy prý zůstal stát ve vojenském táboře celý den bez hnutí, ponořen do svých myšlenek. Tyto stavy nemohly být kontrolovány sestřinou péčí a pokusy zastínit pochybnosti o zdraví rodinném, proto jsou známy.

Když byl doma, vycházel na procházky do města, kde obtěžoval svými otázkami dětsky zaostalého mozku kolemjdoucí, až se jeho ubohá sestra musela co nejvíce vynasnažit, aby co možná nejméně vycházel, nebo aby byl raději pod jejím dohledem. Tyto starosti byly zřejmě největším břemenem, jelikož ani s pomocí Xantipy se jí to moc nedařilo. A tak byli mnozí lidé pohoršováni tím, jak je tento muž ve svých dialozích ponižoval.

Smrt tohoto muže byla velmi zvláštní, ale i pro tu existuje vysvětlení. Ze starodávných zdrojů se dovídáme, že Sókratovi byl podán jed, který sám vypil raději, než aby odešel z města. To je vcelku pochopitelné, protože pak by se musel odloučit od své sestry a ztratil by nad sebou ochranná křídla. Je jasné, že nemohlo jít o jeho manželku, protože ta, jak stav ženy tehdy prokazoval, by šla s ním.

Ovšem nemůžeme to mít jeho sestře za zlé, neboť ona se pokoušela ho přesvědčit, aby raději šel (ona by nešla, jelikož v té době měla v Athénách velmi výhodné postavení). Dokonce mu dobře radila, aby se uchýlil třeba do Sparty, kde by opět mohl zahájit své průzkumy veřejného mínění svými otázkami, čímž by výrazně snížil pomyslnou intelekturální úroveň tohoto městského státu a Sparta by rovnou zůstala raději v pozadí dění na poloostrově. Řecko by neupadalo do tolikerých válek a mohlo se více rozvíjet. Dnes by nebylo zadlužené a bylo mnohem vyspělejší. A o kom se to učíme…

Malý dodatek: Abychom to dovedli až do konce, musím poukázat ještě na jednu skutečnost, kterou se to dovysvětlí. Platón, již zmíněný žák výše uvedeného, byl zřejmě homosexuál, a proto psal tak lačně o svém učiteli. Kromě toho, že z něj udělal filosofickou ikonu celé antiky, čímž absolutně zapřel jeho sestru (jelikož ženy ho nezajímaly a opovrhoval jimi), se sám odsoudil na zavrženíhodnou dráhu lháře, který vkládal slova ženy do úst svého idola. Tento fakt je dosti přehlížený, neboť tehdy byly tyto ´citové záležitosti´ naprosto běžné a nikdo jim do toho nemluvil.

I když musím přiznat, že tento poslední odstavec je spíše teorií vědců než odhalené skutečnosti.