Na mnoha lécích najdete nápis “potahované tablety”, což si lze představit jako nějakou fólii na té pilulce. Ale ne všechny “potahované tablety” jsou na povrchu hladké, což tak trochu zavádí k úvaze, co to vlastně ten tabletový potah je?

Tableta se dříve potahovala cukrem, dnes kvůli biošílenství někdy škrobem, ale moderní metody se přiklánějí k filmotvorným látkám a polymerům, které vytvoří krásnou hladkou, lesklou vrstvičku. Což hned přivádí k prvnímu důvodu potahovaní – lépe se polykají.

Třeba takový prášek černého uhlí tradičně potahovaný není, což tak trochu přivádí k dalšímu důvodu potahovaní – nechutná to tak hnusně, jako to, co je uvnitř. Nicméně hlavní důvody moc nesouvisejí s tím, jaké pocity nám navozuje hrubá prášková pecička na jazyku či klouzavá pastilka v krku. Především díky množství různým látek, ze kterých se obaly dělají, je možné přesně určovat, kde látka bude působit a jak dlouho se bude kapslička uvolňovat. Pokud třeba je problém v dvanáctníku (to je hned za žaludkem), musí tabletka projít ústy, celým krkem a pak ještě žaludkem, který si dává záležet, aby všechno, co do něj přijde, bylo pořádně rozemleto a rozdrceno… což je u léků mnohdy nežádoucí. Proto musí být obal tabletky odolný vůči takovým vlivům, aby udržel svůj obsah neporušený až do chvíle, kdy se dostane na správné místo.

Obal také umožňuje modifikovat délku působení (známé “postupné uvolňování po celý den”). Opět závisí na složení potahu. A dále potah umožňuje delší trvanlivost, odolnost vůči okolním vlivům (třeba vlhnutí) a tak dále. No a prášky, které mají působit po celé délce trávicí soustavy, není třeba složitě zabalovat a nějak víc si s nimi hrát. Takže černé uhlí bude furt chutnat jako uhlí a při jeho polykání budeme mít pocit, jako bychom polykali popel.