Warning: Use of undefined constant s - assumed 's' (this will throw an Error in a future version of PHP) in /data/web/virtuals/59743/virtual/www/domains/utfg.info/wp-content/themes/UTFG2020/loop.php on line 2

Život na vsi má své výhody i nevýhody

April 9th 2013

Poustka – Snad každému jednou učarovala myšlenka na život na vesnici. V klidném prostředí, nerušeném automobilovým provozem pod okny. Idylické prostředí, které přímo svádí k dlouhým vycházkám a chvílím plným odpočinku. Na druhou stranu v některých vsích schází to, na co jsme zvyklí z města. Nejsou tu nákupní centra, školy, někde dokonce ani restaurace.  Život na vsi je jistě klidnější, ale jen do té chvíle než se objeví ryze česká vlastnost- pomlouvání. To vnímají spíše venkované, jelikož se téměř každý zná s každým a drbání je zde, zvláště mezi staršími ženami, velmi oblíbeno. Lidé ale drží více pospolu. Jsou ochotnější si v mnoha věcech pomoci a nejsou jeden k druhému tak cizí, jak to bývá třeba na sídlištích, kde soused sotva pozdraví souseda. Těžko říct, zda je lepší život ve městě nebo na vesnici. Obě prostředí mají své výhody i nevýhody. Je tedy na každém z nás, pro který styl života se rozhodneme. Jednu takovou vesnici na západě Čech jsme navštívili, abychom vám alespoň částečně přiblížili právě ta pro i proti.

Historický hrad a kostel, hotel s penzionem, autodílna a na pivo se chodí na obecní úřad, který slouží hned dvěma obcím – Poustka a Ostroh. Obě najdete v západních Čechách za Františkovými Lázněmi ve směru na Aš a dohromady v nich žije kolem 160 stálých obyvatel. Není tady dokonce ani obchod a vesnickou idylku ruší jen panelák, který byste tu nečekali, přestože se současné vesnice podobají městům mnohem více než v letech dávno minulých.

Zato tady vyrostlo nové dětské hřiště, naučná stezka kolem historických míst, na kraji obce se daří přírodnímu biotopu a upravené veřejné prostranství nelikvidují vandalové. Proč? Důvod je prostý. Všechno postavili obyvatelé Poustky vlastníma rukama a jejich děti jim v tom pomáhaly. Ve městě se s něčím podobným setkáte jen málokdy.

„Na dobrovolné brigády u nás chodí třetina obyvatel obce,“ chlubí se starosta Jan Ryba. „V městském paneláku za sebou lidé zabouchnou dveře a nic víc je nezajímá, neznají pomalu ani své nejbližší sousedy. Tady se všichni znají někdy až moc,“ směje se.

Samostatná obec Poustka spolu s obcí Ostroh a osadou Drahov byly v sedmdesátých letech připojeny ke středisku vyššího typu, k Františkovým Lázním. Po revoluci v roce 1989 docházelo ke vzniku nových samostatných obcí a tak k 1. lednu 1992 vznikl i zde nový administrativní celek – Obec Poustka. Do vlastnictví obce spadají pozemky dvou katastrálních území, a to k.ú. Poustka a k.ú. Ostroh, které však byly  oproti předválečného stavu  v šedesátých letech okleštěny o území, dnes spadající do katastrálních území obcí Vojtanov, Františkovy  Lázně a Libá, s nimiž Poustka i Ostroh sousedí. Pozemky obce tvoří louky, neplodná půda, komunikace, vodní toky, rybníky a lesní pozemky. V novém územním rozdělení patří obec Poustka do Karlovarského kraje, nejbližším správním centrem je město Cheb. Některé pravomoci přebírá i město Františkovy  Lázně, například matriku a stavební odbor. Přirozeným spádovým centrem s vyšší vybaveností jsou Františkovy Lázně.

Jaké vlastně je bydlení v obci, kde nenajdete žádné nákupní centrum ani hospodu a děti dojíždí do školy ve Františkových Lázních? Jan Ryba se v Poustce natrvalo usadil v roce 1989 a pamatuje ještě dobu, kdy tu býval obchod, dva stánky a zdravotní středisko. Může tedy porovnávat. „Je pravda, že s dostupností služeb je to dnes horší, ale zase tu má každá rodina nejméně jedno auto a do města to není daleko. Do Chebu je to jen deset minut jízdy. A když někdo něco potřebuje, sousedé mu rádi pomohou. V tom máme výhodu. Co se týká nákupů, většina obyvatel pracuje ve městě, takže si nakoupí tam. Bylo tady pár pokusů o otevření obchodu, ale náklady by byly mnohem vyšší než výdělek a také ceny by musely být jiné,“ konstatuje. „Když jsem nabízel našim starším občanům, že bych je mohl já osobně vozit na nákupy do města, dozvěděl jsem se, že to není potřeba. Každý z nich má příbuzného, který se o to postará.“

Skoro se zdá, že je život v Poustce naprosto idylický, ale i třiadvacet let po revoluci má tato vesnice své problémy. Na počátku devadesátých let po oddělení od Františkových Lázní začali představitelé obce hledat svou vlastní cestu. V té době to ještě bývala zemědělská vesnice. Rozježděné cesty, stroje odstavené tam, kde právě skončila pracovní doba, všude nepořádek a nedaleký hrad Seeberg také nikoho k návštěvě právě nelákal. „Po osamostatnění si tehdejší představitelé spletli demokracii s něčím jiným a rozprodali veškerý majetek obce, který se nyní pracně snažíme získat zpět, abychom vůbec měli s čím hospodařit. Chybí nám například stavební pozemky a obec se nemůže dál rozvíjet. Přitom zájemců o bydlení u nás je dost. Až do roku 2006 jsme například neměli ani vlastní obecní úřad a už léta nás trápí rozbité silnice v majetku kraje, na jejichž opravu nejsou peníze,“ vyjmenovává starosta.  Až dosud také nebyl přiveden vodovod a kanalizace do části Ostroh. Teprve teď se zapracovává do územního plánu, tak se obyvatelé této části obce dočkají základního komfortu.

Vzhledem k současnému systému přerozdělování daní se ale Poustka potýká s nedostatkem financí na své plány. „Museli jsme se naučit účinně využívat dotační politiku a hledáme všechny možné zdroje a granty k financování našich projektů. Řadu z nich jsme uskutečnili v rámci komunitního plánování vlastními silami, abychom co nejvíc ušetřili,“ říká starosta s tím, že se obec musí a chce postarat o to, aby se tu lidem žilo dobře a aby neměli důvod odcházet. Zejména mladí vesnici opouštějí, ti starší zůstávají věrní. Někteří z nich používají pořekadlo, že by je odtud nedostali ani párem koní.

„Za poslední roky nám hodně poklesl počet narozených dětí. Když se podívám na fotky pořízené před pár lety a vidím, kolik dětí tu bylo, je mi až smutno. Tenkrát jsme jim nemohli nabídnout žádné místo na hraní. Teď, když jsme postavili dětské hřiště, zase si na něm nemá skoro kdo hrát.“

Společenský život ale rozhodně netrpí. I pro těch pár dětí pořádá obec pravidelné akce a zkrátka nepřijdou ani dospělí. „Na obecním úřadě jsme vybudovali společenskou místnost, kde se scházíme a tady nejen děláme akce při různých příležitostech, ale hlavně tu probíráme s občany další plány a projekty.“ A někdy prý jsou debaty i dost ostré.

Jak tedy chtějí místní oživit svou obec? Přilákat do ní turisty. „K zemědělství se vracet nechceme, takže jsme se zaměřili na cestovní ruch. Naše obec není daleko od Františkových Lázní a je tak častým cílem výletů lázeňských hostů. Láká je sem klidné prostředí a hlavně hrad Seeberg. Turistů nám tu za sezónu projde kolem třiceti až čtyřiceti tisíc. I proto chceme rozšířit naučnou stezku vedoucí pod hradem a končící u kostela, abychom jim mohli nabídnout další vyžití. Máme v plánu zaměřit se i na agroturistiku, protože její obliba vzrůstá, dojednali jsme, že přes naši obec povede cyklostezka a přemýšlíme, jakým nejvhodnějším způsobem využít pozemky pod hradem. V příštím roce budeme opravovat můstek vedoucí od hradu ke kostelu a částečně už jsme začali s úpravou podhradí.“

Před několika lety se také obec ujala historického kostela sv. Wolfganga stojícího pod hradem. „Kdybychom to neudělali a neinvestovali do něj, určitě by spadl,“ poznamenává starosta. Péče o kostel se ujalo nově vzniklé občanské sdružení. To shání peníze, materiál a řemeslníky. Přivedlo sem návštěvníky a pořádá pro ně zajímavé kulturní akce. Kostelní akustika přímo vybízí k pořádání koncertů. A nejen to. Už pošesté se tu bude konat výstava amatérských fotografů, jejíž obliba se rozšířila snad do celé republiky. Turistickou sezónu letos také oživí netradiční představení Johanky z Arku v podání šermířů z chebské skupiny Rectus a cestu sem si našly i známé osobnosti, například režisér Ondřej Kepka.

Kostel svatého Wolfganga v Ostrohu je úzce spjat s hradem Seeberg a je významnou památkou celostátního významu, zapsanou v seznamu historických kulturních památek prvořadého významu. „Naše obec má šanci zachovat tuto památku pro další generace a využít ji ke kulturním akcím širokého rozsahu,” říká starosta. „Hlavním majitelem církevní stavby bývala plzeňská diecéze Římsko-katolické církve. I když existovala projektová dokumentace na opravu střešních krovů, neměla církev dostatek prostředků na opravu. Z Krajského úřadu Karlovarského kraje získala církev v letech 2004 a 2005 celkem 250 tisíc korun a naše obec sponzorovala v těchto letech práce na kostele částkou 35 tisíc korun a místní podnikatelé přidali dalších 15 tisíc korun. Církev však nepočítala s dalším církevním využitím kostela do budoucna a tak by se celková oprava táhla desítky let. Krov kostela byl v té době v takovém stavu, že hrozilo zborcení jeho hlavní konstrukce, což by  znamenalo jistý konec naší druhé dominanty v obci. Bylo nutné zahájit co nejdříve opravy nejvíce postižených částí. Proto se naše obec dohodla s církví o bezplatném převodu kostela do majetku obce a od 1. ledna 2006 za pomoci místních nadšenců, podnikatelů a sponzorů začala připravovat projekt na záchranu celého objektu a jeho pozdějšího využití,” vrací se Jan Ryba ještě na krátkou chvíli do historie.  „Už jsem ale slyšel i názor, že by bylo lepší kostel zbourat, když nic nevynáší, ale je nutné myslet na to, že právě tato historická stavba k nám může přilákat další návštěvníky a od toho se odvíjí naše politika.”

Na příkladu Poustky je zřejmé, že život na vsi a ve městě se vlastně nedá srovnávat. Obojí má svá pro a proti. Města se potýkají s anonymitou, vandalismem, lhostejností, vesnice zase s nedostatkem peněz a pracovních příležitostí. Dá se ale říct, že všechno je jen o lidech, o jejich nadšení a úsilí. I jediný člověk dokáže uvést do pohybu řadu událostí, když je dobře namotivován a umí pro své vize získat i ostatní. Mnozí nezištně obětují spoustu hodin práce i dalších prostředků pro společnou věc a udržují tak v Poustce čilou atmosféru. Všichni zúčastnění vědí, že to, co zažijí v okruhu svých přátel a dětí, má velikou hodnotu a neopakovatelnou atmosféru a jsou ochotni tomu leccos obětovat.

„Já osobně jsem tady šťastný a musím se přiznat, že kdykoliv mě čeká cesta do města, už po chvíli tam začínám být nervózní a rychle utíkám zpátky,“ přiznává Jan Ryba. I když jako starosta čelí mnohdy nepříjemným situacím, ať už ze strany některých obyvatel obce nebo nadřízených úřadů, vždy se snaží najít nejschůdnější cestu.

Těžko říct, co tyhle malé obce čeká v budoucnu. Je možné, že přijde další spojování, nějaké náznaky se už objevily. Tentokrát by se nespojovaly vesnice s městy, ale mezi sebou. Větší správní území by pak mohlo znamenat nějaké výhody, zejména finanční. Poustce by se nabízela možnost spojení s Vojtanovem. Ten leží těsně u německých hranic a i tady by se dalo pro turisty udělat mnoho zajímavého. Jde jen o dobrý nápad, kterých mají v Poustce opravdu dost.