Warning: Use of undefined constant s - assumed 's' (this will throw an Error in a future version of PHP) in /data/web/virtuals/59743/virtual/www/domains/utfg.info/wp-content/themes/UTFG2020/loop.php on line 2

Masopust-zabíjačka v mé rodné Bystřici

January 30th 2015
Masopust, masopust jen mne holka neopust Masopuste, masopuste, do kola mne holky
puste… do kola, do kola, kterápak mne zavolá?
   Slovo masopust je širší pojem, ale v bystřici se užíval pro událost roku. t. j. zabíjačka.
    V období masopustu, t. j. čas po Vánocích

se konaly četné plesy – bály, začínalo se hasičským, poté mládežnickým – či svázáckým po válce -poté baráčnický / v Bystřici ani ne, spolek Baráčníků byl v sousedních vsích.V Libáni se konal ples sokolský, šibřinky, v Kopidlně ples zahradnický vždy s úžasnou výzdobou. Končilo se plesem maškarním s odpolením průvodem po vsi. Vzpomínám, že jsme s kamarádkou Blankou Vohnoutovou byly za svatebčany, novomanžele, já měla na sobě taťkův svatební oblek s růží za klopem a pánský klobouk, Blanka měla dlouhé šaty se závojem, ba i ozdobný deštník jsme měly nad sebou.
      Nu a vlastní zabíjačku, či domácí masopust odnesl dobře, přiměřeně vykrmený pašík. Na tento den se sjeli příbuzní i pozvaní známí – zkrátka “prase má honě přátel ” se říkalo. Ten den bylo dobré, aby trochu mrzlo /většinou to bylo v lednu/, ale ne zas tolik, aby krev nestydla.
       V Bystřici byl známým, šikovným řezníkem pan Jaroslav Kysela, který měl už  na tři měsíce zaplněn kaledář.Byl i dobrý soused, hospodář vzdělaný v německém jazyce. Totiž pobýval několikrát v pohraničí – v Sudetech, jak se říkalo a syn z německé rodiny pobýval zase v Bystřici.
    Takže pan Kysela, řezník přišel obvykle v kožichu a  pod ním měl  kostkovanou kazajku, na hlavě beranici,či teplou čepici zv. hadovku, v tašce měl nože, kolíbadlo, pilník.
       Příprava na zabíjačku trvala několik dnů… maminka předem pekla několik pekáčů t. zv. housky do jitrnic, namočily se kroupy a daly se vařit. Otec přinesl z půdy ohromný vál, který se musil řádně vydrhnout.
        Jen malé odbočení… můj děda Alois Kyzivát,nar. 1864 dovedl také zabíjet, vzpomínám, že jednou ještě za války zabil čuníka načerno, tajně – byl to risk, který se velice trestal.  Na zabíjačku muselo být povolení, odevzdávalo se vyškvařené sádlo a krupon – kůže z prasete.
       Otec připravil i kladku, rozporku, necky, smůlu, brousily se nože atd.Topilo se venku pod pařákem, ohřívaly se prádelní hrnce vody.V přípravě nechybělo občerstvení např. pivo /v Bystřici Klášterské, Hořické, Svijanské, či Kumburské/. Maminka také napekla buchet i bábovku, aby bylo, co podat.
       Nu a konečně je tu Den zabíjačky, řezník přišel za kuropění /kdyžse začalo dnít, jak říká F. Nepil/ a už bylo slyšet hl. mužské hlasy, co a jak se provede. My děti jsme měly zákaz přihlížet vl. zabíjení, jen jsem slyšela hrozný rámus.
        Vzpomínám, že jednou před zabíjačkou  čuník utekl z chlívka a trvalo hodnou chvíli, než ho chytli na zahradě. Vlastní zabíjení se odehrávalo s řevem vepříka i když byl omráčen… později se akt pováděl bambitkou.Všichni  kolem měli co dělat, např sestřenice Máňa měla za úkol chytat krev do hrnce a stále ji míchat, aby se nesrazila a byla k potřebě na černou polévku, jelítka a do krup.U nás v Bystřici se černé polévce říkalo “trdlovka”, někde se jí říká prdelačka.
          Nu a poté byl  zabitý čuník ponořen do necek s vařící vodou a následovalo odstra
ňování chlupatého porostu pomocí smůly a škrabek, poté byl čuník vyzdvižen na rozporku pomocí kladky. P. řezník umnými pohyby provedl vyvržení /na toto jsem se raději nedívla/. Důležité také bylo také obrácení a vyčištění střev  i když se pašíkovi den před zabíjačkou žrádlo nedávalo. Střívka na jitrnice se musela řádně vyprat pomocí březových košťat- tyto uměl vyrábět můj otec, vždy přes zimu, když nebyly práce na poli.Voda se několikrát vyměňovala s přidáním soli… následovalo hodnocení, zda  jsou již připravena k “dělání” jitrnic.Když se později koupila pračka, bylo zvládnuto rychleji.Jen podotýkám, že při zabíjačce se přiživila i domácí havěť, např. pes Bafik byl ukázněný jen hozené sousto hned spořádal, zato kočka Micka opendovala i s potomstvem až byly zamčeny na půdu, slepice se též přiživily.
  Pan řezník řídil všechny postupy, co dát do kotle , na polévku,/játra, srdce, plíce/, na ovar. Zvlášť maminka hlídala potřebné ingredience na t. zv. pajšl, ten byl pod jejím vedením výborný, byl jakýmsi předkrmem při zabíjačce, mrzí mne, že jsem se jej nenaučila.Po pajšlu se podávala t. zv. bílá polévka, t. j. vývar s kroupami s  přidáním roztrouhaného muškátového oříšku.Záhy se podával ovar, z hlavy ,kolena více, či méně libový, jak kdo rád a  to se křenem, či hořčicí, či vejmrdou, to byl strouhaný křen se strouhanými jablky zakáplý octem, vývarem, se solí i cukrem /raději předem připravený/.. To bylo něco, pochvalovali si hlavně mužští a řádně zapíjeli pivem. Vzpomínám, že jednou byl u nás na zabíjačcc předseda JZD p. Horyna a to byla legrace.
   V přípravě prejtu na jitrnice asi nevyjmenuji vše, co bylo potřeba /vařené maso, játra a další vnitřnosti se rozemlely na strojku, rozsekaly kolíbadlem,p. řezník přidal sůl koření, česnek atd a volal vždy maminku:paničko, pojďte okoštovat, aby prejt mohl tlačit do střívek, maso na tlačenku do tlustého střeva bylo svázáno.Špejlování jitrnic vyžadovalo určitou dovednost, několik z nás se na této činnosti podílelo.Vaření jitrnic bych řekla, že bylo otázkou zkušenosti, t. j. správný odhad, kdy jsou provařené, ne prasklé, lovení jitrnic bylo otázkou zručnosti. Já jsem je obvykle počítala, ještě teplé jsme je ochutnávali. Jitrnice se vyrovnaly na prkna a umístnily v chladné komoře.
   Míchání krup spolu s přidáním špeku, osmahlé cibule atd.. to byl rituál, řezník měl ruce zakrvácené…, řádně vše promíchal, následovalo rozdělení do různých pekáčů, dopékalo se další dny.
      V nastávajícím pozdním odpoledni a v podvečer se rozdávaly výslužky sousedům, příbuzným a známým.Výslužka obsahovala jitrnice, černá jelítka, prejt, něco černých krup, ovar..  a také v baňce polévka zv. trdlovka. Sousedky děkovaly a že umyjí nádobí, ale to ne – vzkazuje maminka, nádoby se budou plnit pro další. Samozřejmě, že se hodnotilo, jak se výtvory z masopustu povedly, jak chutnaly.Nu a další týdny se odvádělo, byli jsme zase my obdarováni.
    Zabíjačka vlstně pokračovala i další dny:uložením masa, krájením syrového sádla atd. Zapékání masa se zalitím sádlem do zv. sádelňáků, přikryly se a uložily do chladu.Na uzení vybral taťka pěkně prorostlé kouky, hl. bůčku, nasolily se, nechaly uležet a poté udily v komíně, pod uzeným se topilo dřívím ze švestek- to byla vůně po celém baráku.
  Vzpomínám, když bylo maso vyuzené jak se s ním nakládalo:něco na obědy s bramborovými knedlíky a domácím kysaným zelím, či se vařila slivovačka ze sušených karlat /rád ji vařil a podával hostům herec Josef Vinklář, který měl chalupu v Jinolicích na Jičínsku/, něco uzeného bylo i na šunkafleky, dělané z domácích těstovin.Kolikrát přinesl taťka  párek uzeného a krájel si kousky na prkénku a my děti jsme stály poblíž a dostávaly s domácím chlebem- to bylo obvykle v den, když maminka měla velké prádlo, ani oběd se nevařil.
 A víme, co je to sulc, či huspenina, t. j.dloue vařené vepřové koleno, příp. hlava se solí, novým kořením bob. listem,celým pepřem, při dováření něco kořenové zeleniny. Maso se po uvaření obralo z kostí a budoucí sulc byl přelit do mís. Po ztuhnutí chutnal výborně s chlebem cibulí a octem.
 Po masoputě- zabíjačce vařila maminka obvykle bezmasá jídla, aby se maso nepřejedlo… např.domácí fleky nasladko se sněhem, či nákyp, ten jsem se také nenaučila, lívance s cukrem a se skořicí, tenké bramborové placky se sirobem a rozpuštěným máslem, tlusté kynuté placky -obvykle v pátek- sypané mákem, byly dobré se smetanou.,škubánky z brambor s mletým mákem a cukrem, ty mně “nejely”, spíše dusily.
   Ještě škvarky rozemleté, zalité sádlem, to byla též pochoutka. Nu a rozemleté se užily i nasladko, maminka dělala  t. zv. pracny, výborné k čaji.
   Vzpomínám též v souvislosti se zabíjačkou, že hrnce – sádelňáky s pečeným masem a zalité sádlem se různě ukládaly do chladu. Jednou přijel na návtěvu můj nejstarší bratranec Pepa Nosků někdy v květnu na návtěvu za dědou na kole z Nové Vsi u “Lomice”. Návštěvy se neohlašovaly, co honem podat, hledalo se po celém baráku a až v jarmaře v zadní komoře se našel plný sádelňák. Bylo co podat ke chlebu a s cibulí.
    A veškeré různé návtěvy, ať to byl kominík,žebrák, soused,ka kteří přišli na kus řeči byli pohoštěni.
    Nu a v době kdy už jsme bydleli s maželem Jiřím  v Praze, uskutečnila se zabíjačka i před Vánoci a vzpomínám si, že p. ing. Vladímír Suk neopomněl “přivezte ocásek z masopustu”. Ten se stal součástí silvestrovské večeře  s vejmrdou, kterou zase Alenka Suková připravila.
  Takže:Vzpomínky, kdo je volá….
                 a přece přicházejí blíž,
                 těm nikdo neodolá….
                            zapsala Jarmila Havelková-Kyzivátová, leden 2015, v Praze