Nedávno jsem shlédla poslední příspěvek z dílny fantasy; Narnie: Plavba Jitřního poutníka. Musím s politováním říct, že filmy tohoto žánru hodně ztrácejí na zajímavosti. A ještě horší na tom je, že celý tento cyklus je točen podle knížky, což se dlouhodobě moc nedaří.

První díl, který byl tak trochu vykrádáním klasických pohádek o Alence a podle velmi uhlazeného klišé založil úspěch na čtyřech statečných dětech zachraňujících svět s pomocí velkého mluvícího lva, se ještě dal překousnout jako počátek celých letopisů. Druhý díl ani nevím už, o čem byl. Pamatuji si jen malou bojovou krysu a minotaura, což je dost smutné, evidentně také za nic nestál.

V tomto dalším pokračování podle mě autoři nedokázali plně využít možnosti 3D projekce, minimálně se jim to moc nepodařilo. Naštěstí nebyl prolog příliš dlouhý a asi po deseti minutách se nám začala vylévat voda z obrazu. Myslím, že něco podobného jsem četla jednou ve Čtyřlístku. V pozadí bezútěšné plavby kamsi na Konec světa (objevován v poslední době absolutně všude) se odráží komplex dospívající holky, která si myslí, že její starší sestra je mnohem hezčí a chce se jí podobat, což se jí naštěstí díky zlému snu nepodaří. Její bratr, který od prvního dílu propadá záchvatům mocichtivosti, se jeví jako neodolatelný rozumný (bývalý) král. Na místě hlavního vůdce je princ Kaspian, jediná postava, na kterou se tam dá koukat, ačkoliv se nakonec s hloupým výrazem a ještě hloupějšími slovy “uvidíme se ještě někdy” zamiluje do hvězdy.

Když už jsme u těch postav, od začátku děj oživuje zlý bratranec Eustac, který nakonec ale také uvěří pohádkám a stane se z něj hodný bratranec Eustac. Aby něchybělo mnoho z již dávno objeveného, nenávidí se s chrabrou bojovou krysou, ale ta z něj udělá neohroženého druha.

Na této ne příliš dlouhé cestě se Odysseus, alias pár příbuzných a princ, zastavuje na několika ostrovech, kde se uděje jistá epizoda z hledání mečů, které se musí položit všechny na stůl v říši velkého zla! Což trochu připomíná jeden mrňavý prstýnek a jednu velkou sopku. Místo skřetů tu však je pochybná zelená mlha a obvyklé pokušení (ha, nebyla to předtím čokoláda?).

Když už se dostaneme skoro nakonec, objeví se před námi stůl plný jídla, kdy by každého napadlo, že je všechno otrávené, dokonce je to i naznačeno. Ovšem pak se zjistí, že tři lordi, kteří jsou zaživa zamotáni ve spleti jakýchsi rostlinek, byli potrestáni ne jídlem, ale tím, že se u něj pohádali (ale, ale, moralizační prvek, že by?). A hlavní hrdinové, místo toho, aby se stejně jako posádka, hladová po dlouhé plavbě v bouři, posilnili, jdou se procházet se svítící osobou, která se k nim snesla z oblohy, aby je přivítala.

Kazit iluze malých dětí je velmi nebezpečné, zvlášť, když se později ukáže, že jako poslední překážka je zhmotňování obav. No ano, pane kapitáne, nemáte strašit děti báchorkami a velkých mořských hadech!

A po majestátním zakončení mise, kdy se celý ostrov rozpadne a objeví se všechny loďky s unesenými lidmi (popravdě řečeno, když je to Zlo nezabíjelo, co s nimi hodlalo dělat?), dostáváme se na práh říše kamaráda lva, který toho tentokrát teda moc neudělal. Jeho hrdinové sice dospívají, přesto jsou to všichni ´mláděži´ (i dospělý princ Kaspian a bojová krysa). A když už se dostali až sem a splnili další super úkol, už stejně jako starší sourozenci mají s Narnií útrum (až na Eustáce, ale ten už není vtipný zbabělec jako na začátku). A když se budeme snažit, najdeme Aslana i v našem světě, akorát v jiné podobě (trochu méně impozantní – lidské, podobně záhadné a čím dál tím méně důležité…)

Závěrem chci tedy říct, že příběh mě dosti zklamal (souladem s očekáváním), ale hezky se na to dívalo, naštěstí to bylo zachráněno několka vtipnými scénami, kouzelnými krajinami a drakem. Doporučuji pro malé fantasy nadšence.