Když se podíváte na tu naši žlutou visící kouli, možná vám přijde někdy až moc obyčejná. Občas ale i tato zářící věc dokáže překvapit, co na obloze vykreslí. Možná jste už někdy viděli kruhy či malinká sluníčka, nebo nějaké podezřelé světelné oblouky? Tak tomu se říká halové jevy. Tyto jevy za svůj původ vděčí malinkým ledovým krystalkům plujícím ve vyšších oblačných vrstvách. Paprsky slunce, případně měsíce, se od nich určitým způsobem odrážejí nebo jimi prochází a vytváří specifické tvary. Malé či velké halo bývá nejčastějším, někdy je možné vidět i oblouky nebo parhélia.

Možná si vybavíte  typický obrázek slunce v poledne nad pouští. Tak se podívejte, jak vypadají halové jevy při 90°. V dalekých končinách, kde vládne mráz, bývá obloha čistá a člověk je dostatečně vysoko, aby měl příležitost spatřit (kromě polární záře – ale to je už něco jiného) i tyto “kruhy”. Musí tam být totiž ty krystaly a ty musí mít specifický tvar: šestiboké destičky nebo hranolku. Ideálně je obloha pokrytá jistým typem mraku (cirrostratus). Takže vidíte, že podmínky nejsou zrovna každodenní záležitostí.

Halové jevy jako první popsal a pojmenoval Aristoteles již ve 4. století př. n. l. Fyzikální výklad těchto jevů pochází od R. Descarta a první soubornou teorii sepsal další francouzský fyzik Edme Mariotte.

Tedy už od pradávna lidé pohlíželi na oblohu a obdivovali se kouzelným tvarům, které se jim nad hlavami rozprostíraly. Přírodní úkazy prostě nepřestanou překvapovat. Stále je co objevovat; kupříkladu poměrně nedávno byl objeven nový typ mraku, řekněme hladina moře zespod, jak byl popsán.

Snímek dole zachycuje několik halových jevů současně; jasný oblouk ve spodní části fotografie je horní dotykový oblouk malého hala (d), dále Parryho oblouky (b, c), cirkumzenitální oblouk (a). Slunce se nachází mimo snímek dole a jeho výško v době pořízení snímku byla asi 9° nad obzorem. Levý je původní snímek, uprostřed obrysy zachycených halových jevů a vpravo snímek se zvýšenou barevnou sytostí.